Otevřenost a schopnost napojit se na Ty a My

Maureder, J. Zralost není luxus. Kostelní Vydří: 2008, KNa. s 40-45

Celý níže uvedený text je prostě a jednoduše přepsán z výše uvedené knížky... 
Kdybych vypsala to, co mě zaujalo, dopadlo by to stejně... Tak se nezlobte, že předkládám tak dlouhý text, ale opravdu stojí za přečtení.

Člověk je stvořen tak, že se stává sám sebou teprve skrze vztahy k okolí, k ostatním lidem. Konkrétní setkání s druhým člověkem je rozhodující pro psychický růst a pro přechod od vědomí k sebevědomí. Láska k „tomu, co je jiné“, je možná teprve tehdy, když člověk jasně rozlišuje mezi sebou a „objektem“. Rozhodující kroky procesu zrání a růstu se tedy odehrávají ve vztahu mezi jednotlivcem a lidmi i věcmiz jeho okolí. Můžeme proto říci, že lidská zralost se projevuje především ve schopnosti vytvářet vztahy. Veškerý skutečný život je setkáním (M. Buber). Dveře štěstí se totiž otevírají směrem ven (V. Frankl). Stejně, jako je zázrakem proces růstu těla, je zázrakem i proces růstu schopnosti milovat. Je to mnoho malých jednotlivých krůčků, které vyžadují trpělivost a nesou s sebou značné riziko, protože vždy se může něco zase pokazit. Proto je zázrak, když se tento procest alespoň trochu podaří! Láska je vysokým uměním, kterému se lidé musí učit (E. Fomm). Jestliže chápeme druhého především jako dar, a ne jako ohrožení, může růst dialog, vztah a společenství.

V psychologii je jasné, že schopnost opravdového vztahu k druhým a stabilita vlastního já se vzájemně podmiňují. Ve zralém vztahu dokáže žít jen ten, kdo má dobrý vztah sám k sobě a dobře zná své zvláštnosti a slabiny. Musí být připraven zodpovědně zacházet se svými přáními a touhami a snášet svou stále se objevující se existenční osamělost. Bude žít s tím, že i v hezkých setkáních je jeho touha vždy napjata mezi naplněním a prázdnotou. Když se bude utíkat do ukolébávající fantazie nebo bude druhé lidi klamat sliby, které nemůže dodržet, je to znakem nezralosti a vážné překážky zdravých vztahů. Musí se rovněž naučit rozlišovat mezi tím, kdo je, a rolí, kterou má, aby mohl druhým otevřít své pravé já.

Otevřenost pro druhé je nutná k tomu, abychom se s nimi mohli setkávat a naše vztahy rostly. Pozdrav je prvním mostem k okolí, podaná ruka je začátkem dobré vůle. Z otevřeného srdce vychází zájem, schopnost vcítit se do druhého a taktní přístup vůči němu. Úcta k myšlení , slovům a jednání druhého člověka umožňuje při vší upřímnosti a nutné kritice nesprávného a lidsky nedůstojného jednání skutečné setkání. Otevíráme se druhému, když s ním vstupujeme do skutečného dialogu, chceme se od něj učit a spolu s ním hledat, jak žít lépe. Otevřené dveře k druhým vyžadují také patřičnou míru objektivity: nelze automaticky přejímat chování a slova druhých; ani dřívější zkušenosti s určitými lidmi nelze přenášet na každého, koho teď potkáme.

Zralý vztah může vzniknout, jestliže se člověk přestane stavět do centra světa. Osobnost Ty není ani mé prodloužené Já anižádné Moje. „Všechna síla k výšinám, ke vzestupu, k veškerému pokroku, růstu a rozkvětu lidstva je vlastně shrnuta ve slově Ty a v jeho tvarech ‚k Tobě‘, ‚s Tebou‘, ‚pro Tebe‘, ‚kvůli Tobě‘“ (P. Lippert). Ve vývoji člověka se nejprve vytváří identita. Potom roste náklonnost k osobě Ty, zprvu stejného, později opačného pohlaví. Nakonec roste připravenost pro My, pro životního partnera, pro rodinu, pro větší odpovědnost ve společnosti. Ale i ve spojení My se ukazuje další růst v soustředných kruzích: od kruhu přátel ke skupině, k vlastnímu národu, k dalším národům, ke vemu lidstvu, k celému stvoření, k transcendentnímu Ty. Tato vývojově psychologická kritéria lidského růstu se zcela shodují s křesťanskou dynamikou. Přerůst sám sebe – láskou – je nutné pro život otevřený vůči druhým. Láska – pokud je to skutečně láska – nesmí hledat vlastní prospěch. Ten jí může být jen zdarma přidán. Schopnost postavit druhého člověka do centra zájmu se obzvláště projevuje v láskyplné péči o nejpotřebnější: o lidi staré a nemocné, o postižené, o malé děti, o menšiny. Velkým vzorem života pro druhé je Ježíš z Nazareta.

Láska k druhému začíná pravou láskou k sobě. „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mk 12,31). Kvůli nezištné lásce k druhým nemusím odstrkovat sám sebe. Hledám štěstí druhého a to se stává i mým štěstím. Mohu se společně radovat ve štěstí ostatních. Přijímání a rozdávání lásky, zdravá vzájemnost je znakem vyzrálé schopnosti vztahu. Pravá láska osvobozuje. Nelze zatěžovat druhého slovy: „Bez tebe nejsem nic. S tebou jsem všechno!“ Růst – to znamená učit se, že nikdy nemůžeme, a nesmíme, být pro druhého vším a že ani nikdo druhý nemůže a nesmí být vším pro nás. Naše často skrytý očekávání nás nezřídka vedou k připoutávání a zotročování druhých. K osvobozujícímu charakteru lásky však patří, že uznávám druhého jako rovnocenného partnera – ani k němu nevzhlížím, ani jím neopovrhuji. Miluj ženu – ne anděla! Miluj muže – ne přelud! Lidé, kteří dozráli, se obklopují nejen sobě rovnými, ale rádi potkávají a milují i zcela odlišně obdařené lidi, s jinými povahami. Konečně schopnost milovat může rozvíjet jen ten, kdo je připraven i něco si odříct a trpět. Kdo se ale chce vyhnout jakékoliv újmě i nebezpečí zranění, nemůže navázat žádné vztahy, a už vůbec ne přátelství či lásku.

Nespoutávající lásce a živému svobodnému vztahu často brání na jedné straně svérázné představy o rovnováze autonomie a závislosti. Mnozí lidé se druhého tak zmocní – myšleno z lásky! –, že mu to až bere dech. Jiní zbudují pevnou zeď proti jakékoliv větší formě blízkosti a intimity, takže se druhý člověk může jen bezmocně a frustrovaně zase odvrátit. Na druhou stranu, a to se ukazuje již při odmítání blízkosti, je důvodem zablokovaných vztahů strach: druhý by se mnou mohl jednat pohrdavě, podrobovat si mě nebo se mi naopak sám podřizovat, nutit mě, abych se změnil, vzmužil, nechal by mě přijít do své blízkosti a pak by mě zase odstrčil... Rovněž každodenní kontakt s druhým pohlavím jasně ukazuje nevyřešené problémy: jedná daný jedinec s druhými normálně a s úctou, nebo se u něj projevuje snaha o útěk, odsuzování, ironie? Chová se snad jako Don Juan?

Kdo roste jako lidská bytost, buduje si schopnost hluboké důvěry k ostatním, schopnost života ve správné blízkosti i v odstupu a schopnost udržení přátelstkého vztahu i v situaci, kdy není možnost přímých kontaktů. Vytváří emocionální vztah k druhému a obvykle pěstuje několik důvěrných přátelství s láskou, která je autenticky nezištná – tedy přátelství ve svobodě a zodpovědnosti, projevující se neotřesitelnou věrností. V této asi nejkrásnější formě naplňujícího setkání vidíme základní vzor: jen ve svobodě od závislosti má vztah budoucnost. Rovněž celoživotní vazby k druhému člověku či společenství jsme schopni teprve v určité míře zralosti, k níž patří především připravenost respektovat hranice partnera a vydržet ve věrné lásce, i když se změníme my sami, druhý člověk nebo společenství.

Zralí jedinci dokážou žít ve společenství i osaměle. Významné je konkrétní společenství, ve kterém sdílíme každodenní život: rodina, kolektiv v práci, společenství věřících. V každé z těchto skupin žiji svoji roli a ocitám se v ní v různých fázích. Roste ve mně respekt a schopnost dialogu. Ve vztahu My se zbavuji přesvědčení, že jsem centrem všeho dění či všeobecně platnou normou. Ve vztahu My je třeba, abych se nebral příliš vážně, ale abych komunikoval s druhými a osvojoval si zdravé soužití. Každé soužití je vystaveno určitým výzvám – na jedné straně od lidí s přemrštěnými požadavky a od přelétavců, kteří nejsou nikdy spokojeni a rychle se vydávají vyzkoušet zase jiné společenství, a na straně druhé od „hnízdilů“, kteří se všude postarají o zabezpečení vlastních potřeb, aniž by respektovali dynamiku a specifika daného společenství. Podle způsobu, jakým se člověk zapojuje do nějakého společenství, poznáme jeho skutečnou duchovní zralost. „Zralý člověk je vždy požehnáním pro druhé. Kolem něho se může vytvářet společenství. Nenavazuje druhé na sebe, ale spojuje je navzájem.“ (Grün, A. Ein ganzer Mensch sein,76.)

I když si student František Xaverský dělal v Paříži roku 1548 ze svého spolubydlícího Ignáce z Loyoly legraci, stali se z nich pozvolna přátelé na celý život. V Ignácově okolí brzy vyrostl kruh přátel – základ Tovaryšstva Ježíšova. Prostřednictvím tisíců dopisů udržoval Ignác kontakt se svými spolubratry rozptýlenými po celém světě. Ve svém duchovním deníku píše, že „našel cestu, která byla připravena se mu ukázat: úctu“! Myslí tím úctu ke všemu stvořenému, k druhým lidem, k Bohu. Respekt a úcta k bližnímu a k jeho výrokům jsou základním pravidlem duchovních cvičení (DC 22). Ignác v nich exercitanta vyzývá k modlitbě za vnímání radosti s radostí naplněným Kristem a bolesti s bolestí s naplněným Kristem. Požaduje schopnost vztahu a empatii srdce. Ignác píše: „Váha duše – to je láska.“